Připomeňme si nejdříve, co o tomto svátku víme z historie: americkým šičkám jednoho dne roku 1908 došla niť trpělivosti s jejich neutěšenými pracovními podmínkami, a tak povstaly od svých šicích strojů a vyrazily protestovat do newyorských ulic. Není se čemu divit: dlouhá pracovní doba, nízký plat, žádná pauza na cigaretu a záchod by zničily morálku i mnohých dnešních zaměstnankyň.

Kolik mužů kvůli této stávce nenašlo na pultech obchodů svoji novou košili se už asi nedozvíme, stejně tak, jako jestli útrapy žen znásobovalo i nějaké to dobové #metoo (třeba tehdy tolik běžné ponižování žen jiné barvě pleti).

Šičky v Americe se v té době rekrutovaly převážně z řad žen imigrantek.  Ačkoliv některé z nich byly vzdělané a ve své původní domovině zastávaly různá povolání, zde neměly takřka žádnou šanci kariérně postoupit na kvalifikovanější a lépe placenou práci, třeba mezi střihače a tvůrce vzorů. Pozici, kterou zastávali téměř výhradně muži.

Pracovat 65 hodin týdně bylo běžné, výjimkou nebyl ani týden sedmdesátipětihodinový. To vše za 4 dolary denně. Pochodovat jeden den v ulicích namísto mnohahodinového hrbení se nad šicím strojem (žádná cigareta a čůrání!) tak připadalo mnohým ženám jistě důstojnější, nežli ztráta pár dolarů.

Už o rok později je 8. březen ustanoven jako den připomínky práv a svobod všech žen, bez rozdílu na jejich sexualitu, barvu pleti, národnost nebo víru.

Sbohem, pánské košile?

Od té doby uplynulo více než jedno století a Mezinárodní den žen pořád najdeme v kalendářích 8. března. Původní důvod, proč jej slavíme ale zmizel jako pára z dobře regulované žehličky našich šiček. Dnes je MDŽ zejména oslavou stereotypů a marketingovou příležitostí pro různé obchodníky. Volební právo už přeci máme a 65 hodin týdně také nepracujeme, tak co si vlastně chceme připomínat? Není ten karafiát nakonec přeci jen lepší?

Někteří zákonodárci (patrně hnaní děsivou představou naštvaných žen feministek nebo hůře, další stávkou a s tím souvisejícím nedostatkem košil), to však vidí jinak a rychle zareagovali drobnou jazykovou úpravou: proto například ve Francii nikdy neoslavíte Mezinárodní den žen, ale Mezinárodní den práv žen. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je zřejmý: zatímco ten první je příležitostí podlehnout různým marketingovým lákadlům, ten druhý upozorňuje na práva, která ženám stále chybí. Proto je důležité mezi nimi důsledně rozlišovat.

Pro usnadnění nabízím 6 rozdílů, které názorně ilustrují, co znamená oslavovat “Mezinárodní den žen” a “Mezinárodní den práv žen”:

 

MEZINÁRODNÍ DEN ŽEN MEZINÁRODNÍ DEN PRÁV ŽEN
1. Přijímáme lichotky a pochvaly od mužů za to, jak dobře zvládáme roli matky, milenky, kamarádky a ještě u toho stíháme dobře vypadat. 1. Upozorňujeme na platovou nerovnost. Ženy v ČR vydělávají téměř o čtvrtinu méně, než muži.
2. Dostaneme květinu. Ty nejposlušnější dokonce celou kytici. 2. Prosazujeme více rovnosti v rámci domácích prací. Žena zaměstnaná na plný úvazek tráví více času péčí o domácnost a děti než muž pracující na plný úvazek. Během typického dne vykonává nějakou domácí práci 93 % žen a 74 % mužů.
3. Obchodníci nás osloví se speciální nabídkou na kreditku se Swarowski krystaly, 2+1 hodinu navíc na VacuShape nebo mop + čistící kýbl zadarmo 3. Bojujeme za rovné pracovní podmínky. Zaměstnání na zkrácený úvazek má 5 % pracujících. Tři čtvrtiny z nich jsou ženy.
4. Jsme pozvané na večeři. V restauraci si pak objednáváme  dietní jídlo, aby VacuShape nepřišel nazmar. 4. Zasazujeme se o nestereotypní zobrazování žen v reklamách a potlačujeme sexistickou reklamu.
5. Dostaneme nové spodní prádlo. I na MDŽ buďme sexy! 5. Upozorňujeme na problematiku sexuálního obtěžování a domácího násilí. V ČR se s domácím násilím setkalo až 44 % obyvatel, 28% zažilo nějakou formu sexuálního obtěžování.
6. Necháváme se hýčkat masáží, manikúrou nebo snídaní do postele. Drobky pak povysáváme a nádobí uklidíme. 6. Usilujeme o větší zastoupení žen v politice a veřejném životě. Podíl žen v poslanecké sněmovně PČR tvoří 22%.


Příliš rychle jsme si zvykly slavit tento svátek podle prvního scénáře. Stačilo vynechat jedno slovo a roky komunistické propagandy, která tento svátek využila k prosazování vlastních idejí, spolu se současnou mediální masáží přispěly k tomu, že oslavujeme Mezinárodní den žen, který má s jeho původní myšlenkou jen málo společného.

Namísto snahy aspoň jeden den v roce kolektivně upozornit na problematiku rovnoprávnosti mužů a žen raději přijímáme dárky a slova uznání. Za co vlastně? Za to, že máme oproti mužům méně volného času a nestěžujeme si? Za to, že politikům nezabíráme místa v poslanecké sněmovně a veřejně to nekomentujeme? Nebo za to, že strpíme sexuální narážky v práci a raději o tom nemluvíme, abychom náhodou nebyly označeni za další #metoo hysterku?

Neberu nikomu nárok na její kytku nebo masáž. Oslavujte tento svátek tak, jak se to líbí vám a ne jak vám to nutí reklamy nebo politické strany. Klidně neoslavujte vůbec. Jen proto, že jste se narodila s vagínou, nemají ostatní právo vám říkat, jak se máte v tento den chovat.

Pokud si však budete večer oblékat to krásné nové prádlo (které bylo pravděpodobně ušité ženou, jejíž práva a pracovní podmínky se od těch z počátku 19. století příliš neliší) zkuste se na základě svých každodenních zkušeností zamyslet nad tím, proč je stále nutné bojovat za ženská práva.