Manchester Art Gallery v reakci na kampaň #metoo dočasně přestala vystavovat obraz J. W. Waterhouse „Hylás a nymfy“ zobrazující nahé ženy lákající muže do močálu. Výtvarné dílo bylo nahrazeno interaktivním konceptem Sonii Boyce, která počin nazývá uměním v akci, odkazujícím k objektifikaci ženského těla. Ten vyzývá návštěvníky galerie aby svůj názor napsaný na kus papíru přilepili na prázdné místo po uměleckém zpracování řeckého mýtu Hylás a nymfy.

Reakce médií na tento krok na sebe nenechala dlouho čekat, stejně jako kritiků tohoto rozhodnutí. Tamní kurátorka Clare Gannawayová tak v reakci na obavy z cenzury pilířů evropského výtvarného umění uvedla, že se nejedná o cenzuru, ale o způsob jak vyvolat diskuzi, nikdo prý nechce existenci děl popřít.

V našem kontextu tato kauza nebyla probírána nijak intenzivně a pokud, tak nepříliš konstruktivním charakterem komentářů na některých informačních portálech (viz například idnes.cz).

Výrazně opačný názor na tuto problematiku uvedla až Klára Kubíčková v článku nazvaném Hon na krásu zveřejněném na internetovém portálu A2larm. V článku s podtitulem „Proč je v pořádku, když galerie nechá odstranit dílo váženého mistra zobrazující nahá ženská těla“ argumentuje na podporu kroku Manchester Art Gallery.

Objektifikace žen jako takových je bezpochyby velkým problémem současné společnosti. Pro ženy je i faktickou překážkou v utváření vlastní biografie dle jejich vůle a zároveň je toto zobrazení silně vzdáleno realitě současného působení žen ve společnosti.

Nejedná se tak pouze o teoretické zobrazení, stěžejní je jeho dopad na konkrétní životy žen, kdy zobrazení ženy jako pouhého sexuálního objektu může být bariérou jak v profesním, tak osobním životě. Přesto zdánlivě tak banální řešení jako odstranění obrazu ztvárňujícího ženskou nahotu v podbízivém kontextu vyvolává silně problematické konotace, a to i z feministického hlediska.

Ústředním argumentem Kubíčkové v článku na A2larm je fakt, že není možné nadále představovat ženskou nahotu (v degradujícím či objektifikujícím kontextu) na obrazech starých mistrů jen proto, že jde o vážené malíře opětovně potvrzované jejich umístěním na výstavách, v galeriích a školních osnovách [Kubíčková].

Je nutné reflektovat, že vybraný kánon je opět jen odrazem společenské struktury, která v době vzniku díla chápala ženu tak, jak je zobrazována – jako sexuální objekt určený k rozmnožování. Chceme-li prosazovat genderovou rovnost, umění je jednou z mnoha oblastí, kde musí být vyvinuty procesy tento cíl uplatňující. Otázkou zůstává zda právě “cenzura” ženské tělesnosti je dobrým způsobem jak rovnost pohlaví prosadit.

Kurátorka Manchester Art Gallery a Sonia Boyce se však rozhodly nahradit dílo konceptem zapojujícím návštěvníka galerie, jež umožňuje vyjádřit jeho názor a inspirovat tak galerii v dalším směřování. Tento počin je tak silným činitelem v budování vztahu mezi návštěvníkem galerie a uměním jako takovým, který skýtá silný emancipační potenciál.

Přesto ale toto gesto není neproblematické, jak by se téměř mohlo zdát z článku Kubíčkové. Symbolický akt ukrytí dobového ztvárnění ženy v rámci diskurzu objektifikace, do kterého se neemancipovaná a podbízivá nahota nehodí, idei emancipace přímo protiřečí. Jakoby nehodící se ženství mělo být ukryto na úkor poselství, které nám přináší. Přesto je v zájmu emancipace portrétovat ženské bytí v celé jeho škále, včetně historické reprezentace, která se s cíly, o které usilujeme, přímo neslučuje.

Cestou, jak dobové umění pojednávající ženskou nahotu oprostit od degradujících konotací, je uvedení díla do kontextu. Zaměřit se na život ženy v dobovém kontextu a role, které jsou jí nechtěně připisovány, spíše než na odhalené části těla. Reflexe toho, že nahota není jedinou vlastností ženy, a to jak na straně kurátorů, tak návštěvníků galerií.

Stejně tak zapojit do výběru slavných umělců ženy, které byly a jsou díky dějinnému vývoji přehlíženy, může uměleckou scénu jen obohatit o neméně kvalitní umělkyně. Tento princip se pak nehodí uplatňovat pouze u starých mistrů, ale i u současného umění, které je dominováno muži, a to nikoli z důvodu nedostatku talentovaných žen, ale ze strukturálních společenských příčin bránících ženám aktivně působit na umělecké scéně.

Právě strategie pozitivní osvěty je způsobem jak dosáhnout kvalitativně bohatší umělecké scény reflektující genderovou rovnost a biografii žen, stejně jako způsobem emancipace vylučujícím poznámky o hyperkorektnosti a zuřivý strach z cenzury.

 

Zdieľaj na: