Článok z angličtiny preložený so súhlasom portálu everydayfeminism.com. 

Jsou ženy privilegované? Stručná odpověď: Ne.

Privilegium se definuje jako zvláštní právo, výhoda nebo imunita zajištěná nebo dostupná pouze pro určitou osobu či skupinu.

V kontextu rodu– nebo i bez něj – je pouze zřejmé, že muži se rodí s hlouběji zakořeněnými společenskými výhodami než kterákoli jiná sociální skupina, například s vyhlídkami na lepší plat, kariérní postup, rozsáhlejší pravomoce k nakládání se svým tělem, a dále si zkrátka nikdy nemusejí pokládat určité otázky.

Pokud jsou tedy muži z podstaty privilegovaní, existuje privilegium i pro ženy?

Při porovnání určitých společenských norem, právních struktur a statistik o vzdělání se zdá, že ženy opravdu mají vůči mužům jisté výhody. Například určité argumenty obhajující ženská privilegia zmiňují, že matky snáze získají dítě do péče v případě rozvodu rodičů, a tvrdí, že univerzity přijímají ke studiu více žen než mužů.

Existuje několik důvodů, proč takový výzkum – jakkoli statisticky pravdivý – nepotvrzuje ženská privilegia.

Ale než začnu tyto mýty bořit, chci předeslat, že tento článek pojednává o chybném pojetí ženských privilegií v případě cisrodových žen. Životy trans žen, mužů a těch, kteří se identifikují jako nebinární, obsahují zcela odlišnou sadu dezinterpretací, a ty si zaslouží zvláštní článek pojednávající výhradně o těchto tématech.

Tento článek dále nechce naznačovat, že neexistuje cis privilegium. Ženy sice nepožívají privilegií na základě rodu samotného, ale cis ženy rozhodně profitují z toho, že jsou cisrodové.

Nejobvyklejší nepochopení ženského privilegia ve srovnání s mužským privilegiem je, že společnost nařizuje, aby ženy profitovaly z projevů galantnosti, třeba pomáhání s těžkou taškou, přidržení dveří, nebo dokonce placení nápojů, večeří, a v některých případech drahých šperků.

Přestože při přílišném gentlemanství může hrozit přehlcení, většina mých známých žen – včetně mě – si rozhodně tyto výhody užívá, stejně jako si muži užívají výhody mužských privilegií.

Ale na rozdíl od mužského privilegia, „ženské privilegium“ zahání ženy do kouta a nutí je profitovat z mnohem menší, domácké oblasti, spíše než ze systému jako celku.

Když lidé odkazují na „ženské privilegium“, pravděpodobně odkazují na pozitivní protipříklad mužského ne-privilegia. Určitě platí, že muži zažívají nespravedlnost ve společnosti – ničí život není dokonalý. Ale mnohá z těchto ne-privilegií – třeba očekávání, že muži budou potlačovat emoce nebo živit rodinu – nedokazují ženská privilegia, protože ženy z podstaty neprofitují z toho, čím jsou muži znevýhodněni.

Výhody, o kterých se soudí, že jich ženy užívají na úkor mužů, odrážejí požadavky patriarchátu na muže: buďte soutěživí, dominantní a autoritativní. Zároveň se požaduje po ženách, aby byly submisivní, pečující a podřízené.

A tohle zotročování žen prostě nefunguje tak, jak má privilegium – jakožto společenský jev – fungovat.

Takže tady si vyvrátíme pár mýtů o ženských privilegiích.

1. Ženy si užívají galantnost – a tedy večeře zdarma, otevřené dveře, a tak dále

Dnes stavíme galantnost na roveň se společenským očekáváním, že muž změní své chování, aby hýčkal ženu. A ačkoliv tato definice galantnosti se zdá založená na dobrých předpokladech, to slovo samotné je zastaralé. Galantnost, jak ji definuje The Free Dictionary, je systém pravidel pocházející ze středověku, který předepisuje vlastnosti očekávané od rytíře: čest, odvahu a ochotu pomáhat slabším.

Dříve se to zdálo jako nediskriminační projev zdvořilosti, ale v průběhu staletí se cílová skupina zmenšila pouze na ženy – což nese následky.

Ale pomáhá pití zdarma a otevřené dveře ženám s jejich postavením ve společnosti, jako ta skutečná privilegia? Nebolí to, ale ani to nepomáhá.

Rozmazlovací prvek galantnosti může hraničit s nevyžádaností, což nicméně znamená, že společenské konstrukty, které si ženy údajně užívají, jsou ve skutečnosti jen pozitivní povzbuzení pro muže.

Ženy jsou nahlíženy jako nerovné – buď jako slabší, nebo postavené na příliš vysoký piedestal – a muži, pokud se k nim chovají podle toho, mohou očekávat, že budou za své gentlemanské způsoby odměněni.

Ironie tkví v tom, jak se galantnost považuje za totéž, jako ženské privilegium, a přitom jsou to muži, kdo jej vykonávají.

Přílišně se věnovat ženě a následně to nazývat privilegiem je v zásadě pes, který se kouše do vlastního ocasu. Pokud by ženy doopravdy měly privilegia, která by doplňovala ta mužská, zvýhodňovalo by je to ve veřejné i soukromé sféře.

2. Ženy nejsou pod tlakem, aby zabezpečily rodinu – muži ano

Není žádné tajemství, že společnost nařizuje mužům zajišťovat hlavní – pokud ne jediný – zdroj příjmů (cis hetero) domácnosti.

Ženy i muži tvrdě pracují, aby získali dobré postavení v profesním světě a zjistili, co je pro ně nejlepší. Čím dál víc mužů z různých důvodů přebírá ve vztazích péči o domácnost, ať už vychovávají děti, nebo podporují kariéru svého partnera nebo své partnerky.

Stále se ale setkáváme s posměchem na adresu mužů, kteří se takto rozhodnou, a ženy pak musejí sledovat, jak jejich milovaný muž uvízl v archaickém stereotypu.

Takže: ženy, které nejsou pod tlakem vydělávat, profitují na úkor mužů? Ne, pořád nic.

Ukazuje se, že to „privilegium“ moci být netečná ke kariéře ve skutečnosti zraňuje ženy na kariéru zaměřené. Patriarchální očekávání, že muži zabezpečí rodinu, se vyvažuje ženami pečujícími o děti a domácnost.

A s vidinou rizika, že si žena bude brát volno, aby se starala o dítě, nebo bude prostě zůstávat doma, nejsou společnosti tolik ochotné přijímat ženské uchazečky. Bílé ženy stále vydělávají pouhých 77 centů tam, kde bílý muž vydělá dolar, ačkoliv tvoří více než polovinu pracovní síly.

3. Ještě k tomuto tématu, pokud se ženám nechce pracovat, mohou se prostě dobře vdát

Předpoklad, že žena může prakticky kdykoli, bez předchozího varování hodit ručník do ringu a vdát se za bohatého partnera, je neuvěřitelný sexismus.

Nejen že to předpokládá prapodivnou realitu, v níž je dostupné nekonečné množství bohatých mužů svolných k sňatku, ale také podporuje politiku touhy, což není nic, z čeho by mohly získat výhodu všechny ženy.

Takže ne, odpověď na diskriminaci v práci nebo platovou nerovnost není ulovit bohatého manžela.

4. Ženy jsou akceptovány jako emotivní bytosti

Tahle odrážka je zase další příklad toho, jak patriarchát trestá muže za projevy slabosti – nebo jinými slovy za to, že se chovají jak ženské.

Už jen ty věty jako „vzmuž se“ nebo „postav se k tomu jako chlap“ – taky by se mohlo prostě říct „Nebuď jak ženská!“

Muži se od útlého věku učí, že ženy jsou slabší a emotivní, a že jedna jediná slzička podryje jejich maskulinitu. Je nespravedlivé nutit muže, aby skrývali své city, ale zároveň se to děje na úkor žen.

Nazíráním veřejného přijímání ženských citů jako „privilegia“ jen posilujeme vnímání žen jako slabšího rodu a vyvíjíme nelidský tlak na velice křehké mužské ego.

5. Ženy mají větší šanci na přijetí na vysokou školu

Americký úřad pro sčítání lidu (US Census Bureau) v říjnu oznámil, že poprvé od roku 1940 měly ženy větší šanci na získání bakalářského titulu než muži. Univerzity ve 22 státech USA vykazují mírně vyšší šanci na přijetí u žen, přičemž všechny státy USA s výjimkou pěti mají stejnou nebo vyšší šanci na přijetí u žen.

Ale dostávají se ženy na univerzitu na úkor mužů? Ne nutně.

V uplynulých padesáti letech začaly ženy pracovat i v profesích tradičně vykonávaných muži: lékařky, právničky, inženýrky a jiné specializované práce vyžadující úspěšné dokončení vysoké školy. Zároveň ženy dominují v zaměstnáních, která se tradičně považují za „ženská“: učitelky, zdravotní sestry, sekretářky a podobně.

V zájmu vyhnutí se těmto „feminním“ kariérám, mnozí muži se rozhodnou radši na univerzitu vůbec nenastoupit, než aby budovali kariéru, která může být společností vnímána jako oslabující maskulinitu.

Doktorka Elisa Olivieri došla k tomuto závěru, proč na univerzitách najdeme více žen než mužů: „Mužská“ zaměstnání – zejména manuální, dělnické práce – nevyžadují vysokoškolské vzdělání. „Feminní“ zaměstnání, třeba zdravotnický či pedagogický personál, naopak ano.

Podle Olivieri může největší překážka zrazující muže od vysoké školy být prostě to společenské stigma vůči genderovaným zaměstnáním.

6. Ženy častěji vyhrávají boj o děti

Jeden z největších mýtů proti manželství pro všechny se zakládá na stejném předpokladu jako mýtus o tom, že ženy častěji vyhrávají boj o děti: že matky jsou naprosto nezbytné pro vývoj dítěte.

Statistiky ukazují, že ženy mnohem častěji vyhrávají porozvodový boj o děti, ano. Ale také o tu péči mnohem častěji žádají.

Studie ukazují, že v heterosexuálních manželstvích obvykle tráví obstaráváním dítěte mnohem více času ženy – čímž nechceme říct, že muži se vůbec nepodílejí. Proto také stejně kvalifikovaní muži, kteří o svěření dítěte bojují, mají rozhodně velkou šanci získat dítě do výhradní nebo střídavé péče.

Výzkum probíhající v Massachusetts déle než pět let ukázal, že otcové, kteří o péči opravdu stáli – jakkoli jejich počet byl mnohem menší než v případě matek – významně často dítě získali přinejmenším do střídavé péče.

Neplatí, že otcové jsou méně schopní rodiče – a tvrdit to je škodlivá patriarchální rétorika.

7. Muži častěji úspěšně dokončí sebevraždu

V mnoha západních zemích sice ženy vykazují sebevražedné tendence častěji než muži, ale muži jsou při pokusech o sebevraždu výrazně úspěšnější.

Oběti sebevraždy jsou převážně oběti deprese, a muži se podle výzkumů potýkají s drasticky odlišnými příznaky. Tradiční symptomy deprese, např. pláč nebo viditelný smutek, se u mužů projevují méně často, převážně kvůli kulturním stigmatům vůči mužům projevujícím emoce.

Zároveň některé studie uvádějí způsob sebevraždy jako důvod, proč ji muži častěji dokonávají. Ženy si vybrají spíše nenásilné způsoby sebevraždy, například předávkování léky, zatímco muži častěji sahají po rychlých a jistých způsobech, třeba zbraních – které jsou zkrátka účinnější.

Přestože stále není jasné, proč si muži k ukončení života vybírají silnější smrtící metody, je jejich přístup zásadně odlišný od tradičních přístupů sebevražedných žen. Kultura toxické maskulinity a očekávání, že všichni udržují charakteristiky maskulinity, jak ji společnost předepisuje, mohou být částečně viníkem.

Tvrzení, že tato statistika dokazuje privilegia žen, je chybné. Protože ženy nezískávají z vyššího počtu sebevražd u mužů žádnou výhodu – nikdo žádnou nezískává.

***

To, že existují mužská privilegia, neznamená, že proti nim máme taky nějaká „ženská privilegia“. Ženy ve Spojených státech a na celém světě nadále čelí diskriminaci malého i velkého rozsahu, která se jim staví do cesty.

Určitě jsou na světě ženy požívající větších privilegií než jiné ženy. Jak už jsme zmínili, bílé ženy vydělají na každý mužský dolar 77 centů, zatímco Latinoameričanky jen 54 centů.

Intersekcionální feminismus je hnutí, které sdružuje tíživou situaci lidí všech ras, těl a schopností do kolektivní debaty o feminismu – včetně mužů!

Nikdo netvrdí, že muži netrpí systémovými nespravedlnostmi namířenými proti nim. Nade vši pochybnost trpí. V příkladech vyjmenovaných výše se vyskytují i takové, kdy jsou muži jednoznačně znevýhodňováni.

Zásadní ale je, že to zřídkakdy, pokud vůbec někdy, přináší nějaký prospěch ženám.

Na druhou stranu, z utrpení žen a nízké kvality jejich života muži často reálně profitují.

A v tom je ten rozdíl.

Nikita Redkar je hostující autorka portálu Everyday Feminism. Pracuje jako novinářka na volné noze v New York City. Aktuálně je na stáži ve Fusion Network, kde píše o rozmanitosti v popkultuře a jejím vlivu na změny aktuální rasové a genderové politiky. Pokud zrovna nepíše, chodí na lekce satirických skečů a čte bizarní astronomické teorie. Má ráda roztomilé gify se zvířátky a nesnáší dlouhé procházky po pláži, epidemie a jiná klišé.

Přeložila Silvie Mitlenerová

Zdieľaj na: